Kolem správné
expozice se fotografie točí od svého prapočátku a
nejinak je tomu i v digitálním věku. Věnovali jsme se jí
už několikrát - například letos v únoru, kdy jsme se
pokoušeli "krotit světelné rozdíly". O týden později
jsme se k tématu vrátili. Ukázalo se ale, že pro mnoho
lidí byl příklad zde uvedený moc složitý. Nebude proto
na škodu, když se podíváme na jednoduchou metodu, jak
dojít ke správnému nastavení clony a času. Podívejme se
na tento příklad:
U rybníka u nás ve se usadili kolotočáři. Na hrázi
měli složenou lochnesku a pestré barvy se při ranním
sluníčku hezky odrážely od temné hladiny. Čistě
expozičně vzato, tenhle obrázek nedělal žádné problémy.
Příčina je jednoduchá. Nejsou tu žádné zásadní rozdíly v
jasech. Horší to ale bylo s tímto snímkem:
Úkol zněl: vyfotit rybník, jeho hráz a na hrázi
pestrobarevné kolotoče, které se budou odrážet ve vodě.
Když se na ten obrázek podíváte, řeknete si, co z toho
dělám vědu? Jenže fotoaparát - byl to Canon Powershot
S5, tedy přístroj s elektronickým hledáčkem, viděl ten
obrázek takto:
Vysvětlení je prosté. Přístroj byl nastaven na poměrové
neboli matrixové nebo též zonální měření expozice. V
tomto režimu fotoaparát měří úroveň světla na různých
místech po celé ploše snímače. V tomto případě vzal v
úvahu temnou zelenou plochu v popředí, kolotoče i jasné
nebe v pozadí. Došel k nějakému průměru a výsledek?
Přepaly v hodně nasvícených partiích.
Šla by nastavit expoziční kompenzace do mínusu - asi
bychom si museli vyzkoušet, jaká hodnota je výhodná,
nejspíš -1 EV, možná dokonce -1,3 EV. Ale to, co chci v
této kapitole nabídnout, je jednoduché řešení.
Nabírání expozice , tak tomu řešení říkám. Využijeme
funkce "uzávěr expozice". Obvykle je spojena s
namáčknutím spouště - když ji stiskneme napůl, ještě
neexponujeme, ale už se nemění ani expozice, ani
zaostření. Takže v tomto případě poněkud zvedneme
fotoaparát tak, aby se do záběru dostalo víc jasů.
Přístroje s elektronickým hledáčkem mají oproti
zrcadlovkám tu výhodu, že v reálném čase, tedy průběžně
vidíme, co se s obrazem děje. Navíc si lze do hledáčku
poslat histogram - kdybychom nedůvěřovali vlastnímu
odhadu, histogram nám podá matematicky precizní
informaci o tom, jak to s jasy v obraze vypadá. Můžeme
tedy libovolně hýbat s přístrojem, dokud nám obrázek
kolotočů nebude připadat živý, barevný, prokreslený - a
hlavně nespálený. Pak namáčkneme spoušť.
Samozřejmě ji nedomáčkneme - kompozičně je obrázek
chybný, protože hlavní motiv je uprostřed obrazu.
Kdybychom spoušť domáčkli, exponujeme a to je přesně to,
co nechceme. To, co jsme vykonali, je jenom první
postupný pracovní krok. Pořád držíme namáčknutou spoušť
a dokomponujeme obraz. Teprve potom spoušť domáčkneme,
tedy exponujeme obrázek. Takže si připomeňme obrázek,
který jsme už viděli:
Přepalů jsme se zbavili, expozice je správná, a celý
proces trval doslova vteřinku. Pro zajímavost dávám k
lepšímu ještě jeden obrázek téhož motivu, fotografoval
jsem ale v poledne. Obrázek má úplně jinou světelnou
atmosféru. Jenže volba světla v závislosti na denní
době, to je námět zase na jinou kapitolu.
|